rampa.wgz.cz

a ted zase v Anglii

Občasník z Austrálie

A máme to zadarmo!!!

aneb druhá část reportáže z Melbourne

Sobotní program závodního víkendu je u konce a my tramvají přejíždíme pár stanic zpět do centra Melbourne. Gábina s Michalem jsou neznámo kde, my se vydáváme do našeho hostelu vzít si klíče od pokoje a zbavit se batohů na zádech. Potom se jednoduše zajít někam najíst, popřípadně prodebatovat úspěsný den v nějaké místní putyce nad skleničkou dobré kola loky.

Idylka, viďte? No to víte, že to takhle neprobíhalo...Až do příchodu k recepci hostelu probíhalo vše podle plánu. Ten byl avšak narušen nečekanou větou: "Já vás tady v tom počítači nemám." "Jak nemáte?" "Prostě tu nejste." "Vždyť jsme vyplňovali ty vaše papírky ráno a kolegyně nám řekla, že se klidně můžeme vrátit večer a budou tu pro nás připravený klíče." "Já vás nemám v počítači, dělali jste si rezervaci?" Jak u blbých... "Povídám, už jsme tady ráno byli, všechno jsme vyplnili, kamarádi se již ubytovali, my jsme neměli připravený pokoj, tak jsme vyplnili přihlašovací formuláře a šli jsme do města." "Půjčte mi vaše pasy...Ne, tebe tu taky nemám, tebe taky ne, fakt tu nejste." "A to nám nemůžete prostě dát pokoj? My si ty papíry klidně vyplníme znovu." "My jsme plní, nemáme ani jeden volný pokoj." Chtěl jsem mu říct něco velmi neslušného, ale v průběhu dne jsem díky nemoci kompletně ztratil hlas, takže místo salvy nadávek se ze mě vypustil jenom neidentifikovatelný hek. Naštěstí mě zastoupil Franta s tvořivou ideou. "Není možné, že kolegyně prostě zapomněla zadat ty papíry do počítače?" "Jo, to já nevím, nikde je tu ale nevidím." Ke slovu se znovu prodral Zdeněk, který měl tohle ubytování právě na starosti a zařizoval rezervaci."¨Podívej se, kámo, mám tady ú-es-béčko se všemi podklady ohledně rezervace. Prostě to strč do kompu a najdi si, že tady máme mít pokoj." "To nejde, my jsme na síti a já tam žádné usb dát nemůžu." Začínáme rudnout. Franta opakuje větu: "Není možné, že ty papíry někam založila a nevložila je do počítače? Koukněte se okolo." "Jo, tady něco je," hlásí šmátraje ve skříňce vedle něj. "Jo, to bude ono! Našel jsem to....Ale v kompu stále nejste..." Hledám okolo sebe nějakou zbraň, kterou bych tomu recepčnímu rozmlátil hlavu. "Ukažte," prodral se Zdeněk ke slovu a jeho počítači. "Tohle jsme my!!! Jenom to není napsané z nějakého důvodu na nás, ale na naše kamarády, co už jsou ubytovaní." Otáčí se k nám: "To jsou debilové, oni to opisují z pasu a úplně zmršili jméno. Místo Gabriely tam napsali něco jako Bagrielo nebo něco takového. A Gruntová tam byla úplně jinak." Recepční s úsměvem na tváři, jako by se vůbec nic nestalo, nám podává každému kartu od pokoje a zakončuje to slovy "No worries", která nás nasrala ještě víc.

Sedmé patro, pokoj 701. Otevíráme dveře. "Hmm, tak tady asi neee". Pokoj to byl hezký, měl i vlastní koupelnu jako jediný na patře, žel bohu to byl však jen dvojlůžák a navíc se na posteli válela něčí podprsenka a na zemi ležely dva otevřené kufry a spousta oblečení. "To je kretén, on ani neví, které pokoje má obsazené!" Vracíme se zpět na recepci a vysvětlujeme, že bychom rádi pokoj, kde bychom mohli být sami a popřípadně kde by byl poměr osoba : postel 1:1. Ani slovo omluvy, jen úsměv na rtech a už nám přepisuje karty na pokoj 707. Tentokrát jsme v něm sami, i 4 postele tam jsou. No, 4 postele, dvě palandy a to je prakticky všechno, co v tom pokoji bylo. Vlastně ještě dvě skříňky jak ze školní šatny. Žádný stolík, žádné židle, nic. Ono by se to tam možná ani nevešlo, protože pokoj měl na délku asi 4,5 metru a na šířku asi 2. Výška postelí také není ideální. Postel dole je tak vysoko, že když si na ní sedneš, tak máš skoro natažené nohy. Ale hlava musí být pokrčená kvůli posteli nad ní. Rozmotávám kotevní lano, které udržovalo okno v pokoji otevřené. Nechávám větrat jen malým okénkem nahoře. Jdeme si pro věci k Michalovi a Gábině. A pak už vyrážíme vstříc večernímu Melbourne.

"Kam se půjdeme najíst?" "Co říkáte na pizzu?" "Ale jó, proč ne, kde je tady nějaká pizzerie?" "Nevím, prostě půjdeme a když na něco narazíme, tak tam vlezem." Dobrý nápad, schváleno. Mimochodem, Michal s Gábinou s námi nejdou, už večeřeli. Pizzerii jako restauraci nenacházíme, tak dáváme zavděk fastfoodu s pizzami. Jdeme k pultu otázkou, zda je to tu na stojáka, nebo si s jídlem můžeme i sednout." "Posaďte se, kde chcete, já jsem za chvíli u vás s jídelním lístkem." Hmm, slušný servis na fastfood. Tak jednoduchý to ale nebylo. První část šla snadno, posadit jsme se mohli opravdu skoro všude, všehovšudy tam byli asi tři zákazníci, ta druhá se slíbeným příchodem číšnice se však jaksi nekonala. Pět minut, nic. Deset minut, nic. Stále nejde. "Ještě dvě minuty a jdeme, kašleme na ní." Jako by to slyšela, střelhbitě vyskočila zpoza pultu a už u nás stojí s otázkou, co si dáme. Zvyklí z klasických pizzerií odpovídáme ve formě čísel. Jo aha, ona si čísla nepamatuje. Tak si znovu bereme jídelní lístek do ruky a diktujeme názvy pizz v italštině. "Děkuju, hned to bude." Nó, jo, to by se nám líbilo, kdyby to hned bylo. Nevím, jestli vzadu pěstovali ananas na Zdeňkovu pizzu, ale na jídlo jsme museli čekat další minimálně třičtvrtěhodinu. Mezitím se pizza doručila třem zákaznicím, co přišli po nás i poslíček odběhl s několika pizzami ke svému mopedu. Čekání na stravu jsme si aspoň vyplnili pozorováním debaty mezi zákazníkem vedle nás a číšnicí. Host byl očividně neradosten z toho, že mu donesli něco, co si neobjednal. Jo aha, tak tam má cibuli, kterou nechtěl. Číšnice odbíhá do kuchyně, přichází kuchař. Host znovu vysvětluje všechno od začátku, že sem prý chodí každý týden a dává si to stejné. Porozujeme vše u talířku s hranolky, které jsme si objednali jako předkrm a které nám byly dokonce doneseny za chvíli!!!

Už mě to fakt nebaví, kde je moje pizza? Hele, ještě 5 minut a jdeme, je jedno, že jsme si objednali. Koukněte na támhlety holky, ty přišly asi 10 minut po nás a už jim odnáší prázdný talíř. To neplatí, co jsme komu udělali??? Konečně se pizzy nesou. Po vzoru hlad má velké oči jsem si objednal samořejmě tu větší. Přiznávám se, nesnědl jsem to, dva dílky zbyly. Bylo to taky tím, že jsme v očekávání donášky lahve s vodou (což patří ke zvyklostem v místních restauracích, je zadarmo) žádné pití neobjednali, a to víte, já když to nezalívám, tak toho moc nesním. Musím holt promazávat. Konec, nemůžu, zaplatíme.

Venku před restaurací se zarážíme. "Hele, víte, že po nás nechtěli zaplatit ty hranolky?" "No jo, to mají za tu obsluhu." Míříme naproti do supermarketu pro nějaké pití na zítra. Později se po nákupu před obchodem ozývá Franta: "Hele, víte, že mi nenamarkoval žvýkačky?" To už zní salva smíchu. "Tak to je moc, tohle je suprové město, tramvaj zadarmo, žvýkačky nechtějí zaplatit, hranolky taky ne, co nás ještě čeká zítra?" Předběhnu a doplním, že zítra jsme v hostelu dostali nazpět 20 dolarů na osobu jako zálohu na zničení pokoje a tak. Nic by na tom nebylo zvláštního, kdybychom ji v sobotu v tom všem zmatku nezapomněli zaplatit Takže dalších 80 dolarů bonus :-)

Zpět do sobotního večera. Zklamáni z množství stánků se suvenýry na okruhu hledáme něco tady ve městě. Nemuseli jsme chodit daleko, jeden obchod je přímo v naší ulici. Bylo tam toho spousta, obchod byl dvoupatrový a nabízely se v něm i věci jako neprodejné oblečení týmy Jaguar či helma podepsaná Valentinem Rossim. Hned před tímto obchodem stál však malinký stánek s dalšími suvenýry. A tam jsem utratil peníze já. Tričko mám, kšiltovku taky, malou vlajku taky, co bych si mohl koupit? Vlajku!!! A pořádnou. A taky že jo, netroškařit. Foto zde. Jdeme domů. Sprcha, zuby, spát. Zítra je velký den, zítra se jede závod.

Pokračování příště

Poslední komentáře
30.03.2007 15:31:58: tak to mi pripomina muj pobyt snad na jihu Italie, spatne cislo pokoje, kdyz uz dobre, tak zase nefu...
30.03.2007 11:13:40: hotelove sluzby - nadhera, uplne to vidim. Je uzasne, kdyz se to sejde takhle najednou - to se stabv...