rampa.wgz.cz

a ted zase v Anglii

Občasník z Austrálie

Cesta domů

Poslední příspěvek v rubrice "Občasník z Austrálie" se bude týkat mého návratu zpět do matičky měst, Prahy.

Poslední den v Austrálii pro mě začal ve 4.15 ráno, kdy noční ticho přerušil hlasitý zvuk budíku. Krátká sprcha, lehká snídaně z posledních zbytků mého jídla, dobalení hygienických potřeb, věcí okolo notebooku a tak dále, rozloučení se se spolubydlícími a okolo půl šesté vyrážím obtěžkán velkou taškou, malým kufrem, taškou na notebook a batohem před barák chytnout nějaký taxík na letiště. Ani ne po minutě u mě zastavuje vínový Ford s logem taxi. Protože jsem ani ve svých nejoptimističtějších představách nepředpokládal tak klidný průběh rána, ocitnul jsem se v letištní hale přesně v 5.55, dvě a čtvrt hodiny před plánovaným odletem.

 

Honza, který se mnou měl cestovat domů, však nikde k vidění nebyl. No co, má ještě pár minut čas. Volám mu, abych mu například řekl, že check-in Korejců je u „géčka“. „No nazdar, tam kde jsi“, zní moje otázka. Odpověď byla však nečekaná a skoro šokující. „No, jsem doma!“ „Co-že??? Co děláš doma? Máš tu být za 5 minut!!!!“ „No, já se tam nějak dopravím.“ A zavěšuje telefon. Rozhodl jsem se na něj nečekat a nechat si odbavit svoji tašku sám. Další komplikace. Pán za přepážkou mě nemohl najít na letu z Koreje do Prahy. Prý jsem v systému jen pro let do Soulu. Nakonec jsme to nějak uhráli po předložení e-ticketu. Procházím se po letištní hale. Okolo půl sedmé se ve dveřích letištní haly objevuje Honza. Ihned se cpe k přepážkám a zablokovává komplet cestu, protože si vyplňuje štítky se jménem a adresou, které v zápětí připojuje na zavazadla. Já se od něho odpojuji a Honza míří ke slečně za přepážkou. Zjevuje se po pár minutách s otázkou, zda-li mám u sebe ten e-ticket, že ani jeho nemůže v systému najít a že on ten svůj e-ticket má někde hluboko v batohu. Ptám se ho, jestli náhodou nemá v batohu někde i svůj pas, že tohle je jeho jediný doklad o letu a on si to dá někam do batohu. Nicméně mu svůj kus papíru podávám a on odbíhá zpět k přepážce. Hotovo, vyřízeno, snad je všechno v pořádku. Boarding pass máme ale jen do Soulu, pak si máme vyzvednout nový.

 

Přicházíme k security na zkontrolování zavazadel, jestli náhodou nechceme do letadla propašovat balíček C-4 či jiný nebezpečný materiál. Honza prochází, obě moje zavazadla jdou však stranou a volá si mě jedna paní. Společně vybalujeme kufr. Nachází externí harddisk a nabíječku, ukládá je do plastové misky a bere kufr a misku zpět na rentgen. V pořádku, teď ten batoh. „Nemáte tam něco nebezpečného?“ „Ne, nic, jen foťák a víno jako dárek z Austrálie pro tátu“, nic netuše odpovídám. „To víno vám seberu, to mít nemůžete!“ „Si děláte srandu, jak nemůžu???“ „Podle nových nařízení jsou zakázány jakékoliv tekuté předměty o objemu víc než 100 ml.“ „Počkejte, tohle víno stálo přes 50 dolarů, je to můj jediný dárek tátovi.“ „Jste si to měl dát do zavazadla, co cestuje dole. Musím vám to zabavit.“ „Víte, co se stane s obsahem tašky, když víno rupne???“ Snažím se ji přesvědčit, že prostě mě ani na vteřinu nenapadlo, dávat láhev vína dolů. „Ne, tady jsou všude kamery, když vám to vrátím, tak mě vyhodí. Prostě vám to nemůžu dát.“ Propadám zoufalství. „Ale můžete jít támhle do duty-free shopu a koupit jiné.“ Oka, co se dá dělat. Jsem nasraný a smutný zároveň, ale beru to jako realitu. Tam dostávám ale závěrečnou ránu. Pán v obchodě mi sdělí, že mu na papíře stojí, že transfer cestující v Soulu nemají právo na převoz alkoholu, a že by mi to tam zabavili znovu. Že ale můžu zkusit koupit nějaké víno tam. „Australské víno???“ „No, australské asi ne, ale jestli nechcete přijít ani o druhé víno, tak si tu nic nekupujte.“ Hůř jsem se necítil celý pobyt v Austrálii. Pro všechny mám dárky, ale pro tátu nic!!! Dokonce se mi v očích objevují první slzy. Stále jsem tomu nemohl uvěřit.

 

Mám nakonec v hlavě jedno řešení, jak dát tátovi s malým zpožděním láhev australského vína, snad se podaří uskutečnit. Nemění to ale fakt, že po příjezdu do Prahy nemám pro tátu absolutně nic!!! Jsem z toho i teď po 15 hodinách dost špatný.

 

Mezitím se dozvídáme, že nám byt odlet posunut asi o 25 minut. Okolo půl deváté nás konečně pouští do letadla. „Hmm, je to zase nějaká stará herka.“ Ani při cestě zpátky nemáme v sedačkách obrazovky a musíme spoléhat na filmový vkus mocipánů z Korean Air. Prolézám časopis, kde se dozvídám, že na tento let jsou připraveny dva filmy, jeden nějaký pochybný korejský a pak něco s Meg Ryan, název jsem v životě neslyšel. Oboje bylo nesledovatelné. Zachránil mě iPod s Ocean’s Thirteen a Lake House J

 

Let probíhal vcelku bez problémů, jen byl docela dlouhý a ubíhal hoooodně pomalu. Snídaně dobrá, vybral jsem si vaječnou omeletu a neprohloupil jsem a oběd jsem z legrace tipnul na beef či rýžový nákyp a ona to fakt byla pravda!! Dal jsem zavděk mletému hovězímu s těstovinami, protože tu jejich rýži ani nemůžu cítit. Smrdí to na půl letadla!!!

 

V šest večer dosedáme na ranvej Incheon International Airport nedaleko Soulu. V hale vyplňujeme dva formuláře, jeden cestovní a druhý ohledně věcí k proclení. Pak se hlásíme u Korean Air, že jsme ti, co tady někde mají přespat a letět dál další den. Nejsme sami. Spolu s námi tam je asi dalších dvacet lidí. Když se všichni shromáždí, nasedneme do autobusu a převezli nás do nedalekého (asi pět minut jízdy) hotelu Hyatt. Následuje check-in, pár šokujících informací, jako že máme poukazy na večeři a snídani, ale všechno ostatní si musíme platit, i třeba zubní pastu od room service, což je pro mě nepochopitelné, když se k velkým zavazadlům nedostaneme a v malých zubní pasty nesmíme mít. Tak si holt den nebudeme čistit zuby, v přepočtu 7 dolarů jim za zubní pastu na jedno použití dávat nebudu, vydřiduchům. Večeře taky nic moc, sladká polévka, co mi chutí nejvíce připomněla skořicové Cini Minis s mlékem, jako hlavní chod nám byly naservírovány kousky hovězího s malým kopečkem rýže a kouskem zeleniny a jako desert prťavoučký  čtvereček moučníku. Shrnuto, vůbec jsem se z toho nenajedl. Snad bude snídaně lepší. Vracíme se na pokoj, já si nabíjím iPod a převádím si do něj další filmy, abych měl co při druhém letu dělat, Honza se chvíli kouká na TV a pak blaženě usíná. Tím končí první den mého návratu do vlasti, pokračování zítra.

 

 

Sobota – den druhý

 

Sobota pro mě vlastně začala hned třikrát. Poprvé v 7.30, kdy mi zazvonil budík, že mám vstávat. Po zjištění, že jsem ale stále fakt dost unavený, jsem posunul budík na 8.30 a ulehl zpět do postele. Toť probuzení poprvé. Podruhé se tak stalo, jak sami tušíte, v 8.30, kdy se mobil ozval znovu. Vstanu, stále trochu unaven, ale už je to lepší, navíc vím, že déle spát nemohu, chci-li stihnout snídani, která je podávána do 10.00. Chci zapnout notebook abych si přehrál jeden film do iPodu. V tu mě zarazí pohled na pokojové hodiny. „No jo vlastně, tady je o hodinu míň!!!“ Ano, v mých 8.30 bylo stále ještě 7.30 soulského času. Převlékám se zpět do spacího a vracím se do postele. Znovu přeřizuji budík, finální čas – 9.30.

 

Za hodinu se budík už správně. Krátká sprcha, převlečení, probuzení spacího Honzy a jde se na snídani. Ta byla na rozdíl od večeře ukázková a skoro nic mi v ní nechybělo. Začínám volským okem s párečky a slaninkou, poté přichází druhý chod v podobě corn flaků, a mysli, to vše zalité v jemném jogurtu s příchutí lesního ovoce. Jako třetí se dostává na řadu pečivo s máslem a marmeládou snídani zakončuje několik sladkých desertů jako dortíček či croissant.

 

Zpět na pokoj. Stihneme zkouknout krátký dokument o plovoucím letišti v Osace. Krátce po čtvrt na dvanáct dobalíme naše věci a jdeme na check-out. Zanedlouho poté nás vyzvedává autobus a spolu s mnoha dalšími cestujícími se vydáváme na pětiminutovou jízdu k letišti. V buse stíháme dva zajímavé rozhovory. První s jedním Čechem, kterého jsme s Honzou poprvé potkali při příletu do Soulu na letišti. Dozvídáme se, že zná mnoho z našich kamarádů. A druhá zajímavá věc? Při kecání nás přeruší jeden pilot, co jel s námi v autobuse. „Nejste náhodou Češi?“ ptá se anglicky. „No, jsme, jak to víte?“ opáčíme. „Moje žena je z Prahy, tak se mi zdál ten váš jazyk takový povědomý.“ No prostě svět je neuvěřitelně malý.

 

Většinu času na soulském letišti strávím běháním po Duty Free Shopech a sháněním nějakého australského vína pro tátu. Uspěl jsem až v tom nejzapadlejším obchůdku na konci haly, úplně na druhé straně než je náš Gate 21. Sehnat totiž australské víno není tak jednoduché. V Koreji totiž očividně jsou ulítlí na vínech francouzských a portugalských a jedinečně jemnou chutí takového Shirazu z jihoaustralských svahů z mně neznámého důvodu pohrdají. Navíc obecně známo jsou Duty Free Shopy plné spíš tvrdého alkoholu, vína se moc neprodávají. Nicméně jsem jeden druh našel. Šťasten utíkám s vínem k pokladně. No jo, zádrhel. Potřebují vidět můj boarding pass, který je samozřejmě zastrčený v batohu hlídaném Honzou u brány 21. Tlačen nedostatkem času utíkám přes celé letiště, beru lístek a radši i pas a zase zpět do obchodu. K letadlu se stačím vrátit tak akorát 15 minut před odletem. Zvedáme se ze sedaček a nastupujeme do letadla. Tam nás uzemní nepříjemné hlášení z mikrofonů. Z důvodu silného provozu se náš odlet zpozdí o přibližně 40 minut. Fuj!!! Tak tam tak 30 minut stojíme, pak se dalších čtvrt hodiny šoupáme po letišti želvím tempem, aby se neřeklo a okolo půl třetí (o 45 minut později) se odlepujeme od soulské ranveje.

 

Co se týče letu samotného, přihodila se jen jedna nepříjemnost, a to ta, že jsem neměl oběd. Teda já ho mohl mít, ale došlo jim hovězí a tak mi mohli nabídnout pouze tradiční korejskou rýži s řasami a k tomu jako zákusek sladkou rýži. Řekl jsem, že to teda jíst nebudu, ať mi dají pouze sklenku koly, že se zasytím tím. Stále jsem měl totiž na paměti cestu ze Soulu do Sydney, kdy jsem neodolal a jejich pochutinu zkusil, a také jak mi pak další tři hodiny bylo blivno pouze z té vůně. Po pěti minutách srkání koly přišla jedna letuška a zeptala se mě, zda bych si nedal aspoň nějaký salát, zákusek a housku s máslem. To jsem kvitoval příznivě, a tak úplně bez jídla jsem nebyl. Večeři už nabízeli ryze evropskou, na výběr bylo kuře anebo hovězí. Já zvolil kuře s jemně pálivou omáčkou a neudělal jsem špatně, bylo to vcelku dobré.

 

Okolo půl sedmé dosedáme na přistávací ranvej ruzyňského letiště. Chvíli mám dojem, že jsme přistáli někde ve Vodochodech, protože ať se podívám, kam se podívám, všude jenom pole a louky. Žádná zaparkovaná letadla, žádné betonové plochy, žádné hangáry. O pár minut už rolujeme k budově letiště, která má celá velikost jednoho prstence letiště v Soulu. Vyndavám si svých 5 zavazadel z přihrádky nad sebou a mířím do letištní haly. Míjím nadšené dovolenkáře v trenkách a nafouknutých matračkách, kteří míří za svojí dovolenou snů na Mallorku. Přicházíme s pasové kontrole. Problém. Nemůžu najít pas!!! Hledám, hledám, nikde není. Nakonec ho objevuji v postranní kapse batohu. No který kokot ho tam dal!!! Přicházím k osobě za okýnkem. „Dobrý den“, zdravím. „Dobrý“, odvětí mi. Pokračuji: „Já se omlouvám, ale já jsem vůbec nemohl najít pas.“ Nic, ani slovo na to. Podává mi zpět pas. „Děkuji, nashledanou“, ozývá se. Kdo si myslíte, že to řekl. Celník? Neee, to jsem byl já. Na to se však z kukaně neozvalo nic. Ach jo, jsem v Čechách.

 

Chceme si vyzvednout svá zavazadla. Po asi 15 minutách čekání díkybohu vyjíždí na pás. Už jsem měl chvilku strach, že je někde v Koreji nechali. Ještě malá kontrola pasů od dalších celníků a už vycházíme ven do hlavní letištní haly. Propadám v hurónský smích. Je to tu!!! Nezměnili se. Všude okolo mě procházejí osoby ve vytahaných tričkách, tříčtvrtečních kraťasech a sandálech, ve kterých jsou samozřejmě v ponožkách!!! Mně to tak chybělo!!! Domlouvám se s příbuznými Honzy, že mě hodí na Opatov a tam mě vyzvedne máma.

 

A tím končí moje jedenáctiměsíční zkušená v Austrálii. Byl to překrásný skororok, na který nikdy nezapomenu.  

 

 

Poslední komentáře
24.07.2007 14:22:27: nazdar Michale a Gábino, fakt jste mi to říkali? Jsem na to asi zapomněl, no budiž no, moje blbost. ...
23.07.2007 16:23:08: Nazdaaaaar Marku, tak za prve musim pochvalit, jak rychle se ti podarilo vsechno sepsat. Za druhe -...