rampa.wgz.cz

a ted zase v Anglii

Občasník z Austrálie

Deník z výletu - neděle 8.4.

Ehm, tak se po hoooodně dlouhý době zase hlásím s deníkem z výletu. Bohužel se stalo skutečností, že jsem zatím ani jednoho ze svých spolucestujících nedokázal přimět k tomu, aby mi zaslal zbytek svých reportů. Takže vám zatím mohu pouze nabídnout svoji neděli a zanedlouho i čtvrtek. Snad mi to ještě pošlou...

Ráno

Probouzíme se v 7.00 do krásného, sluncem prosvíceného přesto stále ještě dosti mrazivého rána. Aleš je jako obyvkle v čase budíčku již pryč, takže najednou vylézají pouze Šárka, Honza a Marek. Rychle balíme, snídáme a čístíme zuby a za neuvěřitelně "rychlý" čas jeden a půl hodiny opouštíke chatku. Nedojeli jsme však daleko. Již po usednutí do auta a uvelebení se na sedačky Nissanu se zase zvedáme. Nemůžeme najít kartu od brány vedoucí z kempu. V kapsách oblečení není. V kabině auta také ne. Zbývají dvě místa: chatka nebo zavazadla v kufru auta. Honza se vydává prozkoumat tu příjemnější variantu - dřevěná chaloupka vedle auta. Hledat plastovou kartu o velikosti kreditky mezi kufry, taškami a spacáky by možná předčilo i známé "hledání jehly v kupce sena". Po chvilce se vrací a se širokým úsměvem na tváři nám sděluje, že karta byla na posteli na místě, kde předtím nocovaly klíče od auta. Konečně se rozjíždíme. "Sakra, zapomněli jsme vyfotit chatku!!!" "Nevadí, zas tak suprová nebyla," odpovídáme sborově. Ještě vrátit klíče od chaty, kartu od brány, dostat zpět zálohu 20 dolarů, natankovat benzín na pumpě kousek od recepce kempu, kde při parkování Honza znovu potvrdil, že jízdu v levém pruhu stále nemá zmáknutou na sto procent. Hotovo, nádrž plná, karta vrácena, kemp vyfotografován, jedeme, už je skoro devět hodin!!!

 

Další error: na celou středovou konzoli, volič automatické převodovky, iPod, FM transmitter i Honzovy kalhoty se vylil obsah Markovy termosky, kterou "chytře" před tankováním postavil nahoru na poličku vedle přístrojovky. Honza - řidič se rozjel a neštěstí bylo na světě. Nešťastnou situaci vyřešilo za krátkou dobu pár kapesníků a výměna ostrých nadávek mezi Markem a Honzou, který z nich vlastně za tohle může. Jestli Marek, který tam tu termosku postavil, nebo Honza, který se rozjel přudčeji, než stojící termosce svědčilo.

 

Néé, prosím, už žádné další zdržení, dneska před sebou máme více než 500-kilometrovou štreku, kterou potřebujeme ujet. Nutně! Chyba lávky, bezproblémová jízda vydržela do prvního většího klesání (asi 10 minut). Po něm se Honza udiveně ozval, že auto neřadí 4. převodový stupeň! To snad ne! Je to tak, ani několikeré opakované zastavení a rozjetí se nepřimělo převodovku tam hodit čtyřku. Při 100 km/h motor točil skoro 5000 otáček, což bylo nepříjemné nejen pro uši cestujících , ale hlavně pro peněženku platící benzín. Při tolika otáčkách se dá totož očekávat nemalé zvýšení spotřeby paliva. Honza přichází s elegantním řešením, že bude v klesáních jezdit na neutrál. Doufal tak, že mu to i nahradí mrzející absenci mauálního řazení a bude si moct zakvedlat. Po několika stoupáních a klesáních bylo ale i na něm poznat, že ho to moct nebaví a že to opravdu není to samé jako házení kvaltů manuálu, navíc za neustálé pozornosti , aby pákou voliče něpřejel do režimu (2), umožňující řazení pouze prvních dvou převodových stupňů. To byl byl ve stokilometrové rychlosti docela průšvih.

 

Najednou se Honza ozývá: "Hele, nemohlo by za to moct tohleto tlačítko?" "Jaké tlačítko?", ptá se Marek. "No tady to tlačítko na voliči. Marek se snaží najít zmíněné tlačítko na páce. "Nešahej mi na to, pak mi tu bliká nějaká kontrolka," křičí Honza. "Co je na té kontrolce?" vyzvídá znovu Marek. "To samé, co je na tom tlačítku," odpovídá Honza. "A co je na tom tlačítku?" pokračuje v analýze stavu Marek. "To samé, co je na té kontrolce," vyvrací všechny pochybnosti nezištně Honza. Aha, tos nám pomohl. Každopádně po opětovném zmáčknutí zmíněného tlačítka problém mizí a my můžeme znovu využívat všech 4 stupňů.( Z manuálu k autu jsme se později dozvěděli, že tlačítko umožňuje vytáčet motor do vyšších otáček, a pomáhá tak například při předjíždění.)

 

Údolí snů

Za chvíli opouštíme přesně podle plánu asfaltovou silnici a vjíždíme na štěrkovou cestu, po které bychom měli jet dále dobrých 60-70 kilometrů. Spolu s povrchem silnice se mění i ráz krajiny. Ty tam jsou rovné zelené travnaté pláně plné pasoucích se krav. Najednou se ocitáme na stráni obrovského údolí, které je celé poseto stromy a keři. A mezi tím vším malá úzká  štěrková cestička a na ní bílý Nissan Pulsar se čtyřmi českými turisty a několika bágly. Prostě a jednoduše, krása nad krásu. Idylku však narušuje záludně stojící kámen uprostřed cesty. Honza doufaje v dostatečnou světlou výšku auta ani příliš nezpomaluje a přejíždí kámen prostředkem auta. ALE! Nejsme off-road, navíc i ten kámen nebyl zrovna nějaké tintítko, takže místo nerušeného přejezdu se zpod auta ozývá příšerný zvuk, jak kámen půlí vše, co mu stojí v cestě. Nárazník, poloosy i výfukové potrubí. Né, naštěstí to tak hrozné nebylo, každopádně kámen se s podvozkem střetl, narazil však jen do plechů a pak se jeho horní část odlomila, takže více škody už šutr nezpůsobil. Opě se vnitřkem auta line smršť nadávek. Tentokráte jen jedním směrem vpravo vpřed na Honzu sedícího za volantem. Vystupujeme, abychom zkontrolovali škody. Aleš jde iniciativně zjistit i zranění opodál ležícího kamene a pak ho odhazuje dolů ze stráně. Po opětovném ujištění, že nic neteče ani nic nevisí pokračujeme v jízdě.

 

Projíždíme překrásným údolím. Zelesněné kopce, na dně údolí klikatící se řeka a nad tím vším modrá obloha bez jediného mráčku. Žlutý povrch silnice se dokonce často na krátký úsek zbarví do červena a v tom okamžiku si připadáme jako v pravém australském ráji. Dostáváme se na dno údolí. Míjíme několik kempů i rybářských stanovišť. Zanedlouho však znovu šplháme vzhůru po svahu kopce, tentokrát po pravé straně. Honza se jako ridíč musí každou chvíli vyhýbat protijedoucím off-roadům, vedle kterých si s naším malým městským Nissanem připadáme dosti nepatřičně a hlavně zranitelně. Ani Honza z nich není příliš nadšený, už ho moc nebaví každých pár minut zajíždět ke kraji útesu, na druhou stranu, přetahovat se s vozy typu Nissan Patrol na obrovských kolech o to, kdo je silnější a kdo má uhnout, opravdu nechceme.

 

Z ničeho nic se přehoupáváme přes vrchol kopce. Údolí mizí, spolu s ním i štěrková cesta. Jsme zpět na dvouproudé asfaltové silnici, obklopeni širokými lány se sem tam rozesetými budovami farem a hospodářských stavení. Takto pokračujeme dál směrem na jih nějakou tu hodinu.

 

Blížíme se k moři

Naše další zastávka je naplánována v městečku Bairnsdale. Zastavujeme na jeho začátku a pěšky se vydáváme najít nějakou tu restauraci, kde bychom udělali dobře našim kručícím žaludkům. Ze začátku moc úspěšní nejsme. Buďto je zavřeno nebo podle počtu příborů na každé straně od talíře usuzujeme, že bychom se tam také nemuseli doplatit. Útěchy se nám dostává v jedné malé kavárně/restauraci, kde si všichni členové výpravy hromadně objednávají fish and chips. Krátce o jídlu: no, už jsme tuto stravu jedli lepší. Hranolky byly fajn, ale ryba se dosti nepovedla. Očividně to ještě před několika minutami byl zmražený polotovar ležící někde na dně mrazáku. Maso bylo jaksi gumové, trojobal vypadal spíš jako těstíčko a celkově jsme měli pocit, že ho v tom friťáku ještě měli nějakou tu minutu nechat. Hlad byl ale silnější, a tak jsme i tuto nepovedenou krmi do sebe nasoukali.

 

V Bairnsdale se hned dvakrát vystřídali řidiči. Unaveného Honzu nejprve na krátkou chvíli vystřídal Marek, ale jen proto, aby Šárce vyjel z města. Pro ni to bylo první větší seznámení s australským provozem na místě řidiče a ve městě se jí začínat příliš nechtělo. Mimo město si však vedla více než dobře a kromě malého zaváhání při vjezdu k benzínové pumpě působila jako ostřílený šofér často křižující Austrálii všemi možnými směry.

 

Okolo 5.15 pm jsme přijeli k bráně Wilsons Promontory National Park. Tam nám na chvíli zhatila plány slečna za okýnkem, když nám oznámila, že uvnitř parku už žádná volná místa na přespání nejsou. Honza na ni však zamrkal a zbytek auta udělal smutné oči, takže se jí nás zželelo a našla aspoň volný flek pro stan. Po zaplacení více než příznivé částky 25 dolarů za vjezd i ubytko uplalujeme vstříc vnitrozemí poloostrova. Cílem je zhlédnout na jedné z místních pláží západ slunce, který zde přý patří k nejkrásnějším v celé Austrálii. Odbočku na Whisky Bay neomylně přejíždíme, další vjezd k Picnin Bay si však nenecháváme utéct a zajíždíme na parkoviště. Rychle sebrat foťáky, Marek i stativ a cestou necestou letíme na pláž. Uff, máme ještě pár minut čas, slunce je ještě vysoko. Po nafocení zanoření slunce za mořskou hladinu se již v šeru či skoro tmě vracíme k autu a dochází k poslední výměně za volantem. Nejistě se cítící Šárka nechává po zbytek cesty (asi 8 km) v noci řídit Marka.

 

Kemp nepatří k nejmenším, po krátkém bloudění nacházíme nejen Pátou Avenue, ale i stanové místo 177, kde si máme postavit stan. Za asistence Alešovy baterky a poměrně hlasité debaty jiných českých turistů nad plynovým vařičem stavíme přístřešek. Ještě něco malého k snědku, umýt se, vyčistit zoubky a v poměrně brzkých čtvrt na jedenáct již všichni ležíme ve spacácích a plni dojmů z neděle i očekávání z nadcházejícího dne pondělí se ponořujeme do říše snů...

Žádné komentáře