rampa.wgz.cz

a ted zase v Anglii

Občasník z Austrálie

Droga jménem Formule 1

Tak jsem si znovu splnil sen a podíval se na Velkou cenu. Po dlouhých skoro čtyřech letech. No jo, už mi to chybělo. Výlet to byl celovíkendový a velmi zajímavý a rád bych vám o něm podal obsáhlou reportáž. Takže pozor, vyrážíme...

Čím začít? Nejspíš tím, že jsem málem nikam neodjel. Jak je u mě dobrým zvykem, když se na někakou akci hrozně moc těším, stane se něco, co mi můj plán chce překazit. Tentokrát to byla chřipka. Chytla se mě ve čtvrtek a v pátek to vypadalo dost beznadějně. Musel jsem navic strávit celý den v práci a k večeru jsem byl už poměrně vyčerpaný a neschopný pohybu. K tomu bolest hlavy a teplota 37.3. Z práce jsem utekl v půl osmé a o hodinu pozdějí jsem už klepal na domovní dveře. Prolétl jsem obývákem, převlékl se do pyžama, narval do sebe litr horkého čaje, na doporučení kolegyně z práce hrnek teplého mléka s medem, zalehl do postele, obalil se peřinou a nastavil budík na 23.15. Proč? Jednoduše proto, že jsem potřeboval vyzvednout v půl dvanácté kamaráda na nádraží. Bydlí daleko, tak jsme se domluvili, že u nás přespí. Potil jsem se jako dvousetkilový tlouštík na běžícím páse. V půl desáté bylo mokré nejen pyžamo a já, ale taky polštář, peřina, povlečení a možná i koberec pod matrací. A z ničeho nic jsem se cítil mnohem líp. Tak jsem vstal a rozhodl se si zabalit ještě ten večer, abych to nenechával na ráno (Letadlo odlétalo v 6.00, budíček 3.30). Mezitím napsal kamarád (Franta, budu používat jména, kamarádů tam se mnou totiž jelo celkem 5 a za chvíli byste se v tom ztratili), že mě nechá spát a že se setkáme na nádraží v 4.50. To mě potěšilo, nedokázal jsem si stále v tom stavu představit, jak jdu za hodinu a půl na nádraží. V půl jedenácté jsem zase ležel zpět v posteli a tentokrát už usnul.

Budím se na povel budíku v půl čtvrté ráno. Zjišťuji zdravotní stav. Vypadá to slibně, nic mě nebolí. Ani moc unavený nejsem. Hurá, jedu do Melbourne !!!!! Následovala sprcha, krátká snídaně, zkouknutí výsledků volných tréninků a už mířím oděn do červené a s báglem plným věcí na vlak. Ještě probíráme po telefonu možnosti dopravy na letiště. Vlak nebo taxík? Vítězí vlak. Jednak má Franta už koupený lístek až na letiště a druhak pravděpodobnost odchytu taxíku v půl páté ráno není moc vysoká. Na tramvajenku jedu dvě stanice, pak přesedáme na linku vedoucí na letiště. Tam avšak neplatí běžný lístek, speciální stojí 12 dolarů (okolo 200 korun, vydřiduši !!!). No nic, představa, jak s báglem stojím před turnikety na letišti a smutně koukám na odjíždějící letadlo byla natolik silná, že jsem s pláčem tu okrádací částku z peněženky vylovil. Ve vlaku se potkáme ještě se Zdeňkem, který jel rovnou z práce (ne, nepracoval přes noc, přespal tam, bylo to po něj výhodnější) a za pár minut vjíždíme eskalátory do mhd vestibulu pod letištní halou vnitrostátních linek. "Píp, píp, píp, píííííp, pííp..." To byla moje reakce na fakt, že turnikety byly otevřené a zbytečná platba za cestu o dvou zastávkách v ceně 200 korun se stala skutečností. Co se dá dělat, aspoň mě mohl hřát pocit, že jsem se zachoval čestně. Blížíme se k přepážce JetStar aerolínií. Všichni až na mě vyndavají pas. Proč já ne? Mám ho doma, nenapadlo mě vzít si pas na vnitrostátní let. Naštěstí se spokojili i s občankou (vím, neměl bych ji tu vůbec mít, ale používám jí tu místo pasu běžně a nikdo ni neřekl).

Po sérií menších či větších trapasů již za doprovodu i další části výpravy (Michal + Gábina) vstupujeme do letadla. První překvapení z mého prvního letu nízkonákladovou leteckou společností. Letušky vypadají jak brigádnice z Tesca, i úbor mají podobný. Druhé překvapení. Při vstupování do letadla na mě z dveří čouhají čísi nohy. Ne, fakt, oni tam měli první řadu sedaček asi půl metru za dveřmi a jak se někdo protahoval, tak mu koukaly nohy ven z letadla. Při letu se nic nestalo, tuto pasáž přeskočím.

Cílová destinace se jmenuje Melbourne Avalon. Je to menší, pouze vnitrostátní letiště používané společností JetStar. No, nenazýval bych to letištěm, připomínalo to ranvej se stodolou. Naše letadlo bylo kromě pár malých Cessen, tří stíhaček a jednoho Jumba (vše připravené na různé ceremoniály při Velké ceně) jediným letadlem na letišti. Parkujeme na jednom konci ranveje a dva maníci v kšiltovkách už rolují k letadlu ruční schůdky. Na cestu k příletové hale se vydáváme pěšky. Když nízké náklady, tak opravdu nízké. Samotná příletová hala vypadala zvenku jak sklad a zevnitř měla velikost většího obýváku. V něm se nacházely pouze dva pulty firem půjčující auta či jinačím způsobem organizující dopravu do 50 kilometrů vzdáleného Melbourne a jeden pás pro zavazadla, který podle mě stejně moc často nebyl používaný. U jednoho z pultů kupujeme lístky na autobus. Řidič našeho autobusu byl poněkud svérázný a do ideálního obrazu totálního vidláka mu chybělo pouze stéblo slámy v ústech. Dopravní prostředek také již nepatřil k nejnovějším a původně byl asi určen pro asijský trh, soudě podle mizerného místa pro nohy cestujících.

Okolo deváté hodiny ranní se objevujeme v Melbourne. Náš hostel, kam se chceme nejprve ubytovat a až pak vyrazit na trať, je od autobusového nádraží vzdálen pouze odhadem dvacet minut pěší chůze. Volíme proto nejlevnější dopravní prostředek a s batůžky na zádech procházíme městem. Míjíme tramvajovou zácpu, tramvaj lákající na Alonsa údajně sedícího ve voze i tramvaj v policejních barvách. Stáváme se také diváky neuveřitelné automobilové show, ale o té až později. Před hostelem se potkáváme s poslední členkou naší skupiny, sestrou Zdeňka, Veronikou, která do Melbourne přijela z Adelaide, kam jela na výlet s kamarády. V hostelu nás čeká nepříjemné překvapení. Mají volný zatím jen jeden pokoj, druhý bude k dispozici až o dvě hodiny později. Nevadí, Michal s Gábinou svůj pokoj mají, zbytek vyplňuje přihlašovací lístky a ujištěni, že po návratu z města večer budeme mít pokoj připravený a že informace z lístků budou přepsány do počítače, necháváme některá zavazadla v druhém pokoji.

Jdeme na formule!!! No, zatím ne, nejdřív jdeme na tramvaj, která nás k okruhu dopraví. Tak ani to ne, hlad nás směruje přímo do Fast Foodu. Hotovo, najezeni, jde se! Destíky pracovníků dopravního podniku nás směrují do tramvaje, která je k našemu údivu zadarmo :-) Fakt, celý víkend se přes den jezdí tramvajemi zadarmo. Milé to překvapení. Okolo půl dvanácté vystupujeme z tramvaje na zastávce popsané cedulí Gate 5. Vruuum. No jo, formule mají právě trénink. Stále stojím mezi baráky, okruh v nedohlednu, ale zvuk říká jasně: "Jsme na závodním víkendu". Ženeme se za zvukem. Mně se rozbíhá úsměv na tváři, kamarádům zaléhají uši. Takový řev nečekali. Franta si radši kupuje ucpávky do uší, které pak stejně jen nosil na hrudi a nikdy je myslím v uších neměl. Odpojují se Michal s Gábinou, kteří mají lístky na tribunu na cílovou rovinku. My zůstáváme. Procházíme se okolo ohruhu a vnímáme tu jedinečnou atmosféru. Prolézáme doplňkové výstavy jako armádní stroje a přístoje (Zdeněk si neodpustí zapózovat si s kulometem v tančíku) či nejnovější tuningové úpravy jako desetimetrový Hummer či růžový Mégane cabrio. V porovnání s Rakouskem 2003 mi však přišlo, že jak stánků se suvenýry a oblečením s logy týmů, tak i oficiálních stánků velkých firem bylo o hodně méně. Zaujala mě prakticky jen formule z plechovek od nápoje Solo.

Před druhou hodinou odpolední již stojíme na jediném kopci spadajícím do sektoru General Admission. Výhled byl hodně slušný, dokonce i obrazovka značila, že to je zdaleka nejlepší místo, co můžete na tomto okruhu za 175 dolarů dostat. Kvalifikace probíhá klidně, v naší zatáčce číslo 9 žádný větší incident. Poté se vydáváme na pochod okolo okruhu, zda-li se přece jen někde jinde nenachází lepší místo. Poznáváme i profil tratě. Celý je usazen do městského parku, ve kterém hraje prim velký rybník uprostřed. U toho se i fotíme. Následuje prohlídka paddocku pro doplňkové závody jako Formule 3, V8 Supercars či podivná vozítka, které vypadají jako Rinspeed Presto. Prostě jako kdybyste vzali normální auto a v prostřední části mu sebrali půl metru. Jsme také svědky odvolané autogramiády Pedra de la Rosy. Tím sobotní program na okruhu v Albert Parku končí a my jedeme zpět do centra Melbourne...

Pokračování příště

Poslední komentáře
23.03.2007 11:08:39: pěkné, už se těším na pokračování :-)