rampa.wgz.cz

a ted zase v Anglii

Občasník z Crewe

Výlet do Cambridge

Po více než měsíci, kdy jsem stačil podniknout pár jednodenních výletů a také dvoutýdenní dovolenou mimo Evropu, přišlo na řadu další vícedenní výletničtí. Po překrásném Londýně, který mě chytil u srdce, se jede na dva dny do Cambridge. Teda ne přímo na celé dva dny, v samotném Cambridge strávíme s Oldou tak přibližně jen 15 hodin, ale je to hlavní cíl naší cesty. Kam nás vítr během jízdy směr východ Anglie zavede, to sami netušíme.

Naše cesta začíná v sobotu ráno, kdy se budím v osm a připravuju se na odjezd okolo deváté. Přibližně půl hodiny po budíčku mi volá Olda a prý, co si s sebou beru. Tak mu stručně vyjmenovávám obsah mé tašky – věci na spaní, kartáček a další potřeby, náhradní trenky a ponožky, foťák, paměťovou kartu (jak jsem již několikrát zjistil, pro mě tyto věci jsou samostatné položky na seznamu, viz výlet do Nottinghamu) a košili, kdybychom šli večer někam ven. Olda po telefonu přikyvuje a dodává, že dopije kafe a vyrazí. Netuším, jestli si udělal ranní kafe do kýblu nebo studně, ale dorazil asi až v půl desáté, kdy jsem to ani já nevydržel a vyrazil mu naproti. Překvapil mě hned na začátku, protože místo v objednaném Puntu dorazil ve fungl novém Aurisu (zas taková výhra to nebyla, protože Olda byl z toho auta v sedmém nebi a každé dvě hodiny po celý víkend se mě ptal, jestli se mi to auto už líbí).

První cíl byl Birmingham. Tam jsem chtěl především já, protože při minulé návštěvě tohoto města jsme se nedostali k Selfridges od Kaplického, který jsem chtěl moc moc vidět. Nedostali jsme se tam bohužel ani tentokrát. Zkrátka a jednoduše, tak dlouho jsme si říkali, že ještě z té dálnice uhnout nemáme, až jsme byli za Birminghamem a Selfridges spokojeně stálo dál asi 10 kilometrů za námi. Nechápu to, ale nějak jsme výjezd 6 vynechali a přehlídli. Bohužel jsme přejeli i výjezd 5 a 5a, a tím možnost dostat se do Birminghamu skončila.

Přehodnocujeme itinerář cesty a míříme do Coventry. Výjezd 3, nezapomenout!!! Při výjezdu 4 se ozývá Olda: „Tady sjet?“ „Ne! Až na trojce!“ „Ale tady byla cedule – historic cathedral Coventry“ „Blbost, katedrála je v centru a centrum je u sjezdu 3. Jedeme dál“ No, uhnout jsme už stejně nemohli, protože při tomhle povelu jsme nechali výjezd 4 dávno za sebou. Tak, teď hlavně nepřejet tu trojku. Máme oči na šťopkách a netrpělivě vyhlížíme jakýkoliv náznak výjezdu z dálnice. Nic, nic, nic, stále nic. Najednou se ukazuje první cedule s odbočkou, bubny bubnují, všichni netrpěliví, zda se tentokrát dočkáme správného sjezdu a máme tady sjezd číslo……..2!! Kde se ztratila trojka, kde jsme měli vyjet, to nikdo netuší. Trojku prostě někdo zazdil. Nechápu. Naštěstí se dalo dostat do Coventry i přes dvojku, tak okamžitě sjíždíme. Jenom pro doplnění, GPS opravdu nemáme, jedinou spojkou se světem je nám klasická papírová mapa Británie. Po další čtvrthodině jízdy se konečně ocitáme v centru města a auto necháváme na blízkém placeném parkovišti (jiná než placená tam nejsou). Po již páté (a stále stejné) odpovědi Oldovi, že se mi Auris ještě furt nelíbí, vyrážíme na prohlídku. Tož, kdyby takhle vypadalo Crewe, tak bych se vůůůbec nezlobil. Příjemné město se spoustou obchodů, pár kostely a starou katedrálou (ano, byla navštívitelná i z exitu 2), která ale zubem času již přišla o střechu. Také jsem potřeboval najít poštu a zařídit si tam něco, což se ukázalo jako drobný oříšek, poněvadž první pošta, na kterou jsme narazili, byla součástí obchodu s tyčemi, biči a podprsenkami a hlavně obálky prodávali až za okýnkem. Představa, jak si 15 minut vystojím frontu s obálkou, úspěšně si ji koupím, poděkuju, půjdu si vyplnit adresu a zase si stoupnout do fronty, mě moc nelákala. O dvě ulice a tři zabloudění dále nacházíme poštu druhou. Sice tam bylo asi třikrát víc lidí a ve frontách jsem strávil dvojnásobný čas než kdybych zůstal v poště první, ale měl jsem dobrý pocit, že jsem ušetřil čas a frontu stál sice taky dvakrát, ale u dvou různých pokladen. Oldovi tou dobou již začínalo kručet v žaludku, a tak jsem souhlasil s krátkou přestávkou v druhém patře místního obchodního domu. Zde bylo vedle sebe asi 10 různých fasto foodů, od Maca přes Subway až po místní malou pizzerii. „Co si dáš“, ptá se Olda. „No, po tom, co okolo mě prošly tři ženský a dohromady vážily asi půl tuny, to vidím na zeleninový salát“, odpovídám. Bohužel ten moc nikde neprodávali a k Subwayi jsem se bál jít, protože jsem netušil, co vlastně chci a to tam nemají rádi. Nakonec jsem zůstal u KFC a dal si Twistera. Olda si poté ještě odskočil na stranu a já letmým pohledem okolo sebe a do tašek okolo procházejících nakupujících zjistil, že se asi blíží Vánoce. Z igelitových pytlů čněly dárkové obaly, metroví sádroví sněhuláci a pod stropem visely první svítící zvonky.

Je přibližně půl druhé a my opouštíme Coventry a vydáváme se vstříc metě hlavní, Cambridge. Cesta probíhala bez problémů, nejspíš proto, že jsme nikde nepotřebovali sjet. Ano, před čtvrtou odpolední míjíme ceduli Cambridge. Teď jenom najít hotel. Co si matně pamatuju z internetu, že se ulice jmenuje Downing Street a že je někde na jihovýchodě centra. Nic víc blíž ale nevím. Po troše bloudění a asi třech otočeních se rozhoduji, že je asi na čase vytáhnout papír s rezervací, kde je popis cesty do hotelu. No, pomohl nám a nepomohl nám. Na jednu stranu jsme přesně věděli, že máme vyjet z dálnice na sjezdu 11, 12 nebo 13 a pak pokračovat do centra po šipkách Grand Arcade Car Park, bohužel jsme přijeli po jiné dálnici a vyjeli u sjezdu 7. Takže jejich popis nám byl trochu na nic. Nezbylo nám teda nic jiného než sjet na jih města a předstírat, že jsme vyjeli u sjezdu 13 a pak po pár minutách jízdy objevujeme šipku Grand Arcade. Pak už to bylo jednodušší než facka a za chvilinku se před námi otevírá budova s nápisem Crowne Plaza. No jo, teď ale taky někde zaparkovat. Hotel je totiž přímo v centru města a mnoho volných parkovacích míst na ulici není. Přesně řečeno ani jedno. Nabízejí se dva car parky, ale platit 40 liber nebo kolik za noční stání se nám opravdu nechce. To by bylo, abychom někde nějaký flek nenašli. Po deseti minutách jízdy, kdy stále míjíme jedno placené stání za druhým (jediné přerušení placených míst byly křižovatky, ale tam se nám to úplně nechtělo nechávat), začínáme býti trochu zoufalí. Zabočujeme do boční uličky a vjíždíme mezi ubytné domky. Tady by se snad něco mohlo najít, doufáme. Hmm, tady se sice zaparkovat dá, ale není tu ani jedno volné místo. Teda dá, no, je tu zákaz parkování pro neresidenty od pondělí do soboty 9-17 hodin. Koukáme na hodinky a ty nám ukazují 16,05. To je dobrý, to už nikdo řešit nebude a v neděli se dá parkovat celodenně zadara. Po dalších 10 minutách točení se mezi baráky nacházíme jedno volné místo. Olda se snaží zaparkovat,ale ukazuje se, že Auris takový zázrak není. Přesně řečeno, z místa řidiče nevidíte ani jeden roh auta. Tak vystupuji a ukazuju mu. Stojíme, paráda, zvládli jsme to. Teď jen doufáme, že nás nikdo nenapráská. Balíme si fidlátka a vracíme se pěšky zpět do centra Cambridge. Díky mým jedinečným orientačním schopnostem (které bohužel fungují pouze za chůze) se objevujeme před hotelem v relativně krátkém čase asi 20 minut (teď se opravdu vychloubám a nemyslím to ironicky, kratší dobu nešlo jít).

Check-in probíhá naprosto suše a bezproblémově a okolo páté vcházíme do hotelového pokoje. Krátký odpočinek a po zjištění, že okno nejde otevřít (asi kvůli sebevrahům, přece jen třicet cm pod oknem začíná střecha přízemí) a tím pádem nebudeme moct vyvětrat lehký nádech cigaretového dýmu a po utvrzení se, že čím luxusnější hotel, tím méně jdou pokojové lampy rozsvítit, vyrážíme do města na první procházku. Tady se nebudu příliš rozepisovat, Cambridge je prostě nádherné město. Na každém rohu dýchá pravá stará anglická atmosféra, míjíme staré cihlové domy, kostely a obchůdky, prohlížíme si kanál, po kterém se dá projet na loďce, míjíme největší katedrálu, ve které byl ten večer asi nějaký pořádný gang-bang, protože před ním stála stometrová fronta lidí, jíme pravý anglický doner kebab a okolo půl osmé se vracíme zpět na pokoj. Přesně včas, abychom shlédli další kolo X Factoru (zde je ta soutěž úúúúplně o něčem jiném a jak jsem ji v Čechách bojkotoval, tak tady má docela šmrnc. Můžou za to i porotci, kteří jsou na míle vzdálené těm českým rádoby celebritám a zpěvákům – Simon Cowell jako předseda (producent a byl porotce i v Pop Idolu a American Idolu. Byl například parodován i ve Shrekovi 2), Louis Walsh (další producent, super chlápek, přivedl na poprovu scénu například Westlife), Cheryl Cole (manželka Ashleyho Cola – fotbalisty Chelsea, vítězka zpěvácké soutěže před šesti lety a členka skupiny Girls Aloud) a jako čtvrtý člen do party Dannii Minogue (sestra Kylie, sama úspěšná zpěvačka). A hlavně tu ti zpěvácí UMÍ zpívat).

 Factor končí v deset a my přesně podle plánu míříme přes ulici do baru Revolution na jedno či dvě. Áááááááááááááááááááách, kolega Sebastian z práce měl pravdu, holky tam jsou opravdu nádherné. S Oldou jsme se jenom točili. Hlavně ta v červených šatech a ta v těch bíločerných, viď, Oldo? Shodli jsme se ale, že půlku té jejich krásy udělá oblečení, naprosto schvalujeme místní anglický dress code, kdy jsou holky v night out šatech a kluci opravdu nesmí přijít v teniskách a mikině s kapucí. Jaký rozdíl oproti České republice. Tam jsme pobyli asi do jedné a o deset minut později jsme již spokojeně leželi v postýlce a kecali o všemožných věcech. Například nás napadlo, že bychom mohli na jaře ve škole uspořádat párty v anglickém stylu, to znamená s dress codem a se zákazem kouření.

Ráno se budíme okolo půl osmé, abychom v osm vyrazili do města. Čeká nás totiž nabitý program – prohlídka Cambridge za světla, pak přejezd do městečka Bury St. Edmunds, poté cesta do nejvýchodnějšího města Velké Británie, do Lowestoftu, na to na sever do Cromeru a pak zpět do Crewe. Celkem asi 500 kilometrů. Takže není čas na zpoždění. Plán se ale už od počátku hroutí, neboť když je členem výpravy taková brzda jako Olda, tak není šance vyrazit včas. A když se k němu přidá druhá brzda v podobě mé maličkosti, tak se lehce stane, že v půl deváté jsme stále na pokoji. Už jen pár minut ale, a jdeme ven. Ve dveřích hotelu se ale otáčím zpět, protože venku leje jako z konve. Vracím se pro deštník, nechávám foťák na pokoji, protože v tomhle počasí se mi maximálně zamlží sklíčko a nenafotím ten den už nic, a můžeme vyrazit. Jdeme v zásadě po stopách sobotní procházky, tentokrát ale za světla. Míjíme v parku skupinku trénujících fotbalistů a já si opět připomínám, co že byl vlastně důvod volby hrát volejbal –hraje se totiž kde? Vevnitř v hale. Stavíme se ve Starbucksku na ranní lattéčko a sendvič ke snídani. Pak už jen splnit oldův závazek daný jeho spolubydlícímu a koupit na místním trhu čerstvý chleba. Trh je spíše vetešnictví a do krásného trhu v Nottinghamu má daleko, ale stáneček s pečivem nakonec nacházíme. Pečivo vypadá dobře, jen máme pocit, že není úplně nejčerstvější. „Hmm, čekali jsme víc, co Oldo?“ „Hmm, navíc je to docela drahý, ale tak co, Lars chce chleba, bude mít chleba.“ Tak jsme ještě takhle pár minut prodávané zboží kritizovali, až se k nám otočila jedna mladá prodavačka od toho stánku a řekla: „Ahoj kluci“ , a my zůstali stát jako opaření. „Co to bude?“ Olda ze sebe dostává první slova – něco mezi ahoj a hi. Dozvídáme se, že slečna je Češka a už 11 let žije v Anglii, normálně v Londýně, ale teď tu pracuje na trhu v Cambridge. Doporučuje nám jeden německý chleba, sice by se s ním dali zabíjet mamuti, ale snad bude dobrý.

Vracíme se zpět do hotelu, balíme poslední věci, následuje Check-out a cesta zpět k autu. Hurááá, auto tam stále stojí a dokonce má všechna čtyři kola volná k jízdě. Ukazuju znovu Oldovi, aby mohl vyjet (Oldo, jiným autům na rohy vidíš a nemusíš mít s sebou spolujezdce s fáborkama). Při výjezdu z města opět trochu bloudíme (po kolikáté už), takže operativně měním plán a nakonec s malou objížďkou přes Wales opouštíme Cambridge. Výjezd na Bury St. Edmunds tentokrát nemíjíme a sjíždíme opravdu tam, kde máme. Bury je příjemné malé městečko, bohužel tam přijíždíme ještě plni pocitů a dojmů z Cambridge. Nicméně tam mají zajímavý kostel (ale jako všechny interesantní stavby  v celé Anglii je momentálně zahalen lešením). Před opuštěním Bury se stavujeme v supermarketu a kupujeme si něco malého k snědku místo oběda – bagety ,salám a něco k pití. Cesta do Lowestoftu proběhla také naprosto bez problémů, v Lowestoftu bohužel již nikoliv. Má britská mapa je bohužel zcela nevhodná na orientaci ve městech a městečkách, neb je vidět na ní maximálně jedna hlavní silnice. Další matoucí faktor jsou místní kruhové objezdy. Jsou na každém rohu a ti blbci britští jsou schopni dát třeba dokonce dva těsně za sebe. Takže v Lowestoftu se poměrně rychle ztrácíme a budiž nám útěchou a pomocí, že se na kruhových objezdech dá točit dokola, dokud si nevybereme, kam pojedeme. Má to ale jednu nevýhodu, poměrně rychle pak člověk ztrácí přehled, na jakou světovou stranu auto momentálně míří. Takže jednou Olda suverénně objel kruhový objezd a zabočil s přehledem zpět na silnici, ze které jsme přijeli. Nic se neděje, po jednom kilometru přichází další kruháč, a tak se otáčíme zpět. Nechybělo ale málo a jen můj výkřik „Tady ne“ zabránil tomu, že Olda i napodruhé objel kruhák o 360 stupňů a vracel se opět zpět. Po dalších 15 minutách točení se na každém kruhovém objezdu se ocitáme na pobřeží a dáváme si malou procházku na nejvýchodnější bod Velké Británie. Osobně bych čekal velké poutače a neonové lampy, ve skutečnosti nám ale dalo poměrně zabrat ten bod najít. Během procházky jíme svačinu a připravujeme se na další mohutný přesun o 50 mil na sever, do městečka Cromer.

Cromer je městečko dvou tváří. Tvář jedna, ta krásná ukazuje světu písečné pláže, dřevěné molo s restaurací, překrásný kostel na náměstí a nádech staroanglické lázeňské atmosféry, strana druhá ale obrovské množství starých lidí a herny na každém rohu. Mezitím nám zapadlo slunce (co to je za bordel, že je tma v půl pátý!!!). Cromer byla poslední zastávka na našem výletě a teď nás čeká velké transfer do Crewe.

Znaven vysilujícím výletem v autě po chvíli usínám a probouzím se až kdesi na benzínce, kam Olda zajel. Tankujeme, Olda si kupuje kafe, aby neusnul též, já se spokojuju se Snickerskou. Když odjíždíme z pumpy, tak ale vypouští Olda dotaz, že se o mě pokoušely mrákoty. Prý si nemůže vybavit, z které strany jsme přijeli. Vybíráme náhodně tu pravou a nevím díky jakému štěstí opravdu míříme dál a nevracíme se zpět do Cromeru. Aby nám to ale nebylo líto, tak se ztrácíme hned na nejbližším kruháku a bez kompromisů odbočujeme zpět na silnici do Cromeru. Po pěti minutách jízdy se nám naskytuje možnost otočit, a tak i tento malý zádrhel přecházíme s úsměvem. Lokální rádia hrajou maximálně dechovku, a proto nadšeně kvitujeme návrh, že si budeme zpívat. Oldu to ale z nepochopitelného důvodu za 10 minutách přestává bavit a já musím svést nelítostný souboj mých hlasivek se stále se zesilujícím rádiem v rukách Oldy. Nicméně pátá sloka písně „Když jsem já sloužil“ je natolik rázná, že i Auris boj vzdává a já rychle přidávám ještě recitaci Nohavicovy básně „Když byl Pepa ještě mladý“.  

Po hodině a půl jízdy se objevujeme v Nottinghamu, nato následuje Derby a Stoke-on-Trent. Tady se nebudu moc rozepisovat, prostě v každém z těchto měst jsme totálně zabloudili. Nottingham ještě šel, tam jsme jezdili podél šipek a cedulí na sever, na jih, na východ i na západ, nakonec jsme však město opravdu opustili (v Nottinghamu opravdu řádí cedulový šotek, viz reportáž z výletu tam). Derby bylo horší. Tam jsme totálně zabloudili a ztratili se, že jsme jezdili sem a tam a nevěděli jak dál. Olda se pokusil zeptat na jedné pumpě, leč prodavač Ind (kterého tam nejspíš před měsícem omylem nechali převozníci, co mířili s kamionem Asijců do Crewe na linku) vůbec netušil, která bije a že nějaký Stoke existuje. Nezbylo nám nic jiného než se vrátit skoro na začátek Derby, odkud jsme přijeli a zkusit jej projet podruhé. Během celého tohoto bloudění jsme s Oldou nadávali jeden druhému, jak kdybychom byli manželé. „Když neumíš navádět, tak se k té mapě vůbec nepřibližuj!!!“, řval Olda. „Já navigovat umím, ale když ty tady se mnou točíš na každým kruháči třikrát dokola, abych totálně ztratil orientaci, tak je to těžký!!“, vracel jsem mu úder já. Prostě nádhera a ti, kteří jezdí podle GPS o ty krásné momenty přicházejí.

Nakonec konec dobrý, všechno dobré a těsně před desátou večerní zastavujeme před mým barákem. Ach, jsem nadšen. Kam, Oldo, pojedeme příště?

Poslední komentáře
10.04.2014 14:29:02: Každé tři máme nový Oriflame aktuální katalog. Nahlédněte na náš web.