rampa.wgz.cz

a ted zase v Anglii

Občasník z Münsteru

Jak jsem byl na fotbale BVB - Nürnberg

V pátek jsem si splnil jeden ze svých fotbalových snů. Podíval jsem se na zápas Borussie Dortmund do světoznámé Signal Iduna Arena, spíše známé jako Westfálský stadion. Celý tento výlet začal již před skoro měsícem, kdy jsme zakoupili vstupenky na zápas BVB – Norimberk a pak už jen trhali kalendář a odpočítávali dny a hodiny, které do začátku zápasu zbývaly.

A pak se to stalo. Nastal ten den, pátek 2.5.  Musím říct, že jsem celý den nemyslel na nic jiného než na okamžik, kdy vstoupím do toho fotbalového svatostánku. Ráno jsem musel přetrpět přednášku z Materialwirtschaft, pak jsme měli Strategisches Management a školní den jsem zakončil dvěma hodinami angličtiny. A pak vlastně jsme se sešli s jedním spolužákem a hodinu a půl po škole řešili projekt, který jsme dostali zadaný. Takže jak to tak bývá, měli jsme co dělat, abychom vůbec stihli vlak do Dortmundu. Přiběhli jsme domů ze školy ve tři čtvrtě na pět, jenom do sebe hodili nějakou tu sváču, Luděk připravil sendviče (opravdu jsme je při cestě ocenili) a kousek po páté jsme už frčeli autobusem na nádraží. Původně to vypadalo, že s časem není absolutně žádný problém, přece se na blbé nádraží za půl hodiny dostat musíme, i kdybychom  celou cestu couvali!!! No jo, ale pár červených na křižovatkách, důchodci nastupující do autobusu několik minut a další nepříjemné okolnosti způsobily, že jsme dorazili na Hauptbahnhof za 2 minuty půl. Tak, připravit ke startu, pozor, teď!!! Jak splašení zajíci jsme vyletěli ze dveří autobusu, a hlasivkami vzájemně kontrolujíce naše pozice jsme se proplétali davy cestujících, kteří se samozřejmě šourali skrz nádražní halu i přilehlé prostory a podchody. Připadal jsem si chvilku jak ve scénce z filmu Sám doma, kdy celá desetičlenná rodina peláší skrz letiště.

Jsme v podchodu k nástupištím. Z které koleje to jede??? Nevím, musíme koukat. Máš to? Ne, odsud to nejede. Tak běžíme dál. Na poslední koleji svítí na ceduli cíl vlaku Dortmund. Uffff, stihli jsme to. Procházíme skrz pár budoucích spolucestujících v dresech a šálách a nastupujeme do vlaku. Ten je již poměrně plný a tak nám zabere trochu času najít volná tři místa. Sedáme si a koukáme okolo sebe, kdo to s námi vlastně vlakem cestuje. 90% všech osob ve vlaku jsou fanoušci BVB, do jednoho oblečeni do klubových barev, ať to jsou již šály, trika či dresy. Každý si tam drží svoje pivo či jiný drink a my poznáváme místní fotbalovou kulturu. Fotbal je zde především zábava, nejde ani tak o výsledek jako o to, strávit příjemné odpoledne aktivitou, která mě baví.

Cesta do Dortmundu trvala něco okolo hodiny. Mezitím se vlak již narval lidmi, pochybuju, že s námi jel i někdo nefotelově zaměřený, protože kam jsem se podíval, tak bylo žlutočerno. Vlastně ne, o pár sedaček za námi seděly dvě holky v dresech a šálách Norimberku. Nějaká nevraživost? Ne, vůbec, poklidně popíjely s fandy BVB. Ještě se máme v Česku co učit. Hodně učit. Přijíždíme na hlavní nádraží v Dortmundu. Pokud náš vlak byl plný fandů, tak nádraží samo bylo lidmi ve žlutočerných barvách přímo narváno. Netušíce kam jít jsme pouze slepě následovali davy. Ty se ale začaly po chvilce rozdělovat a z útržků vět okolo nás jsme pochopili, že se na stadion dá dostat buď doleva metrem nebo doprava vlakem. Volíme vlak (u něj jsme si jistí, že do něj platí naše legitky). Zde se nic nestalo, snad jen, že jsem málem přišel o achillovky. Stál jsem takhle spokojeně ve dveřích, protože vlak byl relativně dost plný, když v tu se z ničeho nic ozvala rána a těsně za mnou se zavřely dveře vlaku. Stát o stupínek níže, tak mám po nohách.

Jedna stanice a vystupujeme. Tak kde je ten stadion? Jo tamhle, už ho vidím. No, to se teda moc nevycajchnovali, je nějaký malý, ne? (Ale to mi přišly na první pohled i pyramidy v Gize). U prvního stánku kupuju kamarádovi šálu Dortmundu, jelikož šály po celém fotbalovém světě sbírá. Při míjení různých stánků s občerstvením dostáváme chuť na pořádnou klobásu. Tak vevnitř, jo? Zápas začíná až asi za hodinu a půl, tak se projdeme okolo arény, jak to tu vypadá.  Fantastický bylo, že už takovou dobu před výkopem se valily ze všech stran ke stadionu davy, to na Spartě je ještě půl hodiny před začátkem zápasu prakticky mrtvo. Pár minut trávíme pozorováním ke stadionu přijíždějících aut. No prostě samé sociální případy – BMW 7, Range Rover, Jeep Grand Cherokee SRT-8, Phaeton, A5 a další. Dopíjíme zbytky šťávy v petce, kterou dovnitř vzít nesmíme a přibližně hodinu před výkopem procházíme turnikety a vcházíme do útrob arény. První úkol: koupit bratwurst a pivo. Druhý úkol: najít náš sektor (ten se ukázal být úplně u střechy stadionu, takže jsem při stoupání po schodech měl pocit, že už musím být na úrovni špičky Eiffelovky). Třetí úkol: najít naše místa. Tick, done.

Sedíme skoro nejvýš, ale výhled máme úžasný. Rozplýváme se nad dojmy ze stadionu (je fakt obrovský), pozorujeme chování kotle (už hodinu před zápasem v něm podle mého odhadu stálo tak 15 tisíc fanoušků). Chvilku po osmé za zvuku hudby a fanfár vbíhají na hřiště se rozcvičit samotní aktéři zápasu. Nejdříve hosté a pár minut po nich i domácí miláčci. Stadion bouří, dneska se jede na vítězství. Z ničeho nic se zvukem line skandované mně známé jméno: „Jan Koller, Jan Koller, Jan Koller!!!!“ 5 palců nahoru dortmundským fans za přivítání našeho reprezentanta. V týmu Norimberku do zápasu kromě Kollera nastoupí i Tomáš Galásek, Jaromír Blažek bohužel je stále zraněn, a tak nesedí ani na lavičce.

Ještě hymna BVB za podpory desetitisíců zdvižených šál a nejméně tuctu vlajek vlajících na hřišti a přesně v půl deváté se ozývá první hvizd rozhodčího. 70 tisíc fanoušků žene tým Borussie dopředu. K samotnému zápasu jen stručně – z obou stran to byla bída. Dortmund šel dvakrát sám na gólmana Norimberku, soupeři zase nastřelili dvě břevna a měli další šance, přesto se nikdo neprosadil a zápas tak skončil 0:0. Proč mě, pane Bože, trestáš??? Co jsem komu udělal, že jsme ten večer neviděli ani jeden gól?? Nedá se nic dělat, je konec. Po zápase přichází úžasná chvíle – Koller jde zatleskat domácímu kotli a ti skandují jeho jméno. Srdce českého příznivce fotbalu v ten moment zaplesalo.

Zpátky bude cesta složitější. Přes malý orientační zádrhel přicházíme na vlakovou zastávku. Opravdu zde nejsme sami, kam se podíváme, tam davy. Ale co se dá dělat, těch 70 tisíc fandů se nějak domů dostat musí. Přijíždí vlak a dostavuje se davová hysterie. Bereme Lucku mezi sebe a snažíme se potlačit dovnitř do vlaku. Pár drobných incidentů jako rána od kohosi do břicha, málem zaklíněná noha mezi vlakem a nástupištěm či vyražené pohlavní orgány od šprušle ve dveřích vlaku, takové maličkosti mě nemůžou rozházet. Při cestě z Dortmundu do Münstru se ještě díky pár přiopilým mladíkům naučím několik chorálů a v půl jedné v noci přijíždíme na nádraží v našem městě. Aby toho nebylo málo, tak nám o fous ujíždí autobus a protože měl interval jednu hodinu a Lucce je navíc zima, tak se vydáváme na více jak půlhodinovou pěší túru do ubytovny. Je něco po čtvrt na dvě, když dorážím do pokoje a v hlavě si zpětně promítám celý večer. Opravdu to stálo za to. Nejlepší fotbalový zážitek mého života. To bezesporu!!! Tak snad zase někdy, Borussie, tě přijdu podpořit. Já se budu těšit.

Žádné komentáře